Až do svých 15 let jsme žila jako klasický teenager – zajímala se o kamarády, módu a taky trochu blbla. Život byl idylický – skvělá rodina, kupa kamarádů, premiantka i dobrá atletka. Ze dne na den se však můj život zcela změnil. A věřte že slovní spojení „ze dne na den“ není jen literární fráze. Stačila pouhá jedna noc, aby se z veselé extrovertky, stala dočasně hromádka neštěstí.

To ráno si pamatuji jako dnes. Při konverzaci s rodinou u snídaně, ani s kamarády cestou do školy, jsem nedokázala pochytit jediné slovo. Můj stav jsem přičítala nervozitě, vytížení ve škole a složité rodinné situaci.  V následujících dnech se ale můj sluch nelepšil, ba naopak začal se rapidně zhoršovat. Sledování televize se stalo obtížnější a telefonování bylo pro mě nemožné.

„Není ti nic? Jsi nějaká nesvá.“ Maminky vždycky všechno ví. Ačkoliv jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou, mýlila jsem se. Začalo téměř dvouroční běhání po doktorech. Nikdo z odborníků mi nebyl schopen říct, co se se mnou děje. Po téměř dvou letech přišel verdikt v podobě auditorní neuropatie. Jedná se o poměrně vzácnou nemoc – byla jsem první diagnostikovaná osoba v ČR. Slyším zvuky, ale nedokážu je přiřadit k předmětům. Slyším Váš hlas, ale nedokážu rozeznat slova.

Trvalo pět dlouhých let, než jsem se s novým „JÁ“ smířila. Pět let, než jsem byla schopna přiznat sama sobě, ale i okolí, že prostě a jasně neslyším, nerozumím a potřebuji speciální přístup. Smíření bylo na tom všem nejtěžší. Ani rodina, ani kamarádi nebo ten nejlepší doktor Vám s tím nepomůžou. Je to jen o Vás ve Vaší hlavě, Vaše přesvědčení, VY.

Ztráta sluchu mi otevřela mnoho nových obzorů. Poznala jsem nové přátele, seznámila se s komunitou neslyšících a problematikou tlumočení. Ztráta sluchu mi pomohla více si vážit lidí, podávat pomocnou ruku komukoliv, kdo ji potřebuje a hlavně, hlavně! Jsem vyměnila pýchu za pokoru! Jsem lepším člověkem. Vždy je co zlepšovat, ale konečně jsem na správné cestě, na cestě lásky, pokory a porozumění.